V Bradavicích pošesté - Slzy neštěstí milovaných lidí

XXXVI. Slzy neštěstí milovaných lidí

Lord Voldemort se vrátil do Bradavic.
Boj na okamžik ustal. Všichni sledovali nově příchozího. Pak, jako by se smrtijedi vzpamatovali, začali na své protivníky opět posílat jednu kletbu za druhou a tím je plně zaměstnávali. Pozornost, které se Pán Zla na okamžik těšil, ochabla. Zřejmě i tohle bylo v plánu.
Hermiona seděla vedle těla svého milého, objímala ho a plakala, svět okolo ní pro ni přestal existovat.
„Rone,“ šeptala, „nemůžeš mě opustit. To přece nejde!“
Lord Voldemort procházel skupinkami bojujících a mířil k ní. Krutě se usmíval.
Kdosi vykřiknul a svalil se na zem.
Snape zlostně zavyl a vrhnul se na smrtijeda, který zdolal profesorku McGonagalovou - ta se teď svíjela na zemi, rukama si tiskla břicho a tiše sténala.
„Ale no tak, Severusi,“ usmál se smrtijed. „Tu roli na straně dobra nemusíš tolik prožívat. Radši nám pomož, jo?“
Snape se krutě zasmál a jediný záblesk zeleného světla, který vyšel z jeho hůlky, smrtijeda zabil.
„ZRÁDČE!“ zařval zlostně Crabe a vrhl se na něj.
„Jak můžeš zradit někoho, na čí straně si nikdy nebyl?“ odsekl Snape zlostně a vyslal další smrticí kletbu. Boj se strhl v masakr.
Snape okolo sebe, teď, když dal najevo svou pravou barvu, metal jednu kletbu za druhou...
Občas jste mohli zahlédnout nějakého smrtijeda, jak mu z hlavy roste nějaká vzácná květina, nebo ho oblézá slizká zeleň. Profesorka Prýtová se doopravdy netajila svou kreativitou.
Maličký profesor Kratiknot se zručně vyhýbal všem kletbám, probíhal ostatním pod nohama a působil tím naštvaným smrtijedům pravé peklo. Nikdo ho totiž nemohl trefit. (Sázky? :-))
Profesorka Goetbertová byla rozená bojovnice. Žádný ze smrtijedů jí nepůsobil větší potíže. Většinou je nějakým povedeným kouzlem zneškodnila, zabíjet však odmítla.
Tonksová své protivníky dokonale mátla, jak každou chvíli měnila svůj vzhled.
A Brumbál? Bojoval účinně, bez problémů a přesto tak elegantně.
Každý bojoval, jak uměl, avšak, byli tu i tací, co zrovna neměli veliké štěstí.
Profesorka McGonagalová se stále svíjela na zemi a vypadalo to s ní docela zle. Lupin, který se tam objevil s ostatními členy Fénixova řádu, měl co dělat, aby nepřátelská kouzla odrazil a na útok se vůbec nezmohl.
Jiný člen Fénixova řádu měl to neštěstí, že nedokázal odrazit nepřátelské kouzlo. Ležel teď na zemi, tělo rozervané do krve a hlasitě sténal.
A naši přátelé?
Neville stále obíhal místnost kolem dokola a dýchal při tom jak uhnaný domácí mazlíček. Ginny už utržila pár ran, zatím si ale vedla docela dobře, i když si její protivníci s ní občas i nepěkně hráli.
A Hermiona? Ležela na podlaze a vzlykala. Přestala se naprosto ovládat a bylo jí úplně jedno, že je tím nejsnazším terčem v okolí.

Ucítila něčí pohled a očekávala to nejhorší - záblesk zeleného světla, který ji měl navždy zbavit jejího neštěstí a dovést za Ronem.
„Malá, hloupá holko!“ rozesmál se krutý, chladný hlas. Vzhlédla a spatřila samotného Pána Zla.
„Nikdy se nepoučíš!“
Nechápala, co tím myslel, bylo jí to však jedno.
„Vzlykáš tady nad tělem někoho, kdo vůbec není mrtvý!“ Voldermort se znovu chladně rozesmál.
„Cože?“
„Já vím, co vidíš... vím co cítíš! To já tě nechal to vidět. To já ti dovolil to cítit. A teď tě také zabiju!“ Namířil svou hůlku proti ní.
Hermiona přestala vzlykat. Nic nechápala. Co myslel Voldemort tím, že vzlyká nad někým, kdo není mrtvý? Vždyť ho přece viděla! Ron ležel přímo vedle ní a nehýbal se... byl mrtvý...
„Já to pořád nechápu,“ popotáhla Grangerová.
„Že nechápeš?“ rozchechtal se Voldemort. „Tak poslouchej, milá Hermiono...“
Jeho řeč přehlušil další výkřik. To Tonksovou odhodila jedna kletba, ona narazila na zeď, sesunula se dolů a nechávala za sebou krvavou stopu.
Pán Zla se ošklivě usmál a pokračoval: „Snad je to tvoje poslední přání vědět, co se stalo. Mě to navíc poskytuje určitou rozkoš vidět zmatek v tvojí tváři.“
Hermiona věděla, že je zle. Nezmohla se však na jediný pohyb.
„Pamatuješ na příhodu ve vlaku?“ pokračoval Voldemort.
„Černá díra,“ šeptla.
„A ta hloupá hra na košťatech?“
„Ron... viděla jsem ho...“
„A teď?“ usmál se krutě Voldemort.
Hermiona náhle vše pochopila. Když jeli ve vlaku do Bradavic, zdálo se jí, že se vlak řítí do černé díry. Při famfrpálu viděla Rona spadnout z koštěte a zemřít. A teď? Takže on není mrtvý?
Zběsile se rozhlédla po Vstupní síni a spatřila zrzka, jak bojuje s Luciusem Malfoyem, v plné síle.
„To vy!“ ucedila a svůj nenávistný pohled věnovala jen jemu. „Jak, jak...“
„Jak jsem mohl? Nebo jak jsem to udělal?“ ušklíbl se Voldemort.
„Jak jste mohl je naprosto jasné. Jste totiž bytost bez srdce!“
„Ano, naštěstí. Řekneme, že při konání těchto skvělých hrátek jsem měl nebelvírského společníka.“
„Pomocníka? Z Nebelvíru? Tomu nevěřím!“
„Měla by sis zvyknou, Grangerová, že já nemám ve zvyku lhát, když k tomu nemám důvod...“
„Koho?“
„Už toho víš až moc!“ odsekl Pán Zla.
„Ale proč?“
„Proč? Jsi pro mne moc nebezpečná,“ zasyčel. „Takže sbohem!“
Ve chvíli, kdy se chystal vyřknout poslední slova, která měla uslyšet před propadnutím do hluboké černé díry, se ozval hlasitý bojový pokřik desítek lidí. Pak zpoza rohu vyskočila armáda studentů, seřadila se do jakési bojové formace a pod vedením Deana Thomase se vrhla na Voldemorta.
Chrabrý, statečný Nebelvír se vrhl do boje!

Skupina studentů se vrhla na překvapeného Pána Zla a povalila ho na zem. Voldemort vztekle zařval a snažil se vyprostit z pevného sevření studentů, ti ho však plnou vahou nebojácně zalehli.
Boj opět na okamžik ustal. Smrtijedi, jakoby najednou ztratili hlavní nit, se zmateně rozhlíželi okolo sebe.
Fénixův řád, při pohledu na samotného Pána Zla, zmítajícího se pod horou statečných studentů, dostal záchvat smíchu.
Všechno se vyvíjelo více než dobře pro stranu Světla.
„Hermiono!“ vykřikl Ron a vrhl se ke své milované, aby jí pomohl na nohy. „Jsi v pořádku?“
„Ano,“ šeptla a objala ho okolo krku.
Ron ji láskyplně objímal, když mu štkala na rameni. „To bude dobré,“ utěšoval ji.
Hlasitý výbuch přerušil smích. Studenti zápolící s Voldemortem se rozlétli do všech stran.
Lord Voldemort se hrdě vzepjal, jeho tělo hořelo modrými plameny. Znovu se ledově zasmál. Následoval záblesk fialového světla z jeho hůlky, který narazil Ronovi do prsou, když chránil Hermionu vlastním tělem.
Zrzek se svalil, Hermioně v náručí, na zem, kde zůstal bezvládně ležet.
„Co jsi s ním udělal?“ vykřikla Hermiona a hladila Rona, jehož hlava mu spočívala na jejím klíně, po vlasech.
„To, co teď udělám s tebou!“ zasyčel Voldemort, mírně unavený z těch věčných pokusů ostatních ji zachránit. Po třetí toho večera na ni namířil svou hůlku.
Avšak i tentokráte ji někdo zachránil. S hrozivým výkřikem a hůlkou napraženou se na Voldemorta vrhla Ginny Weasleyová.
Pán Zla jen mávl hůlkou, odrazil její kouzlo a odhodil ji pryč. Ginny narazila na jakousi knihovnu, která se na ni poté svalila.
„Svému úkolu jsi posloužila,“ ucedil Voldemort.
„NÉÉÉÉÉÉ!!!“ zařval nově příchozí, zahalený v bílé kápi. Vyzařovala z něj jakási nová síla, kterou svět ještě nepoznal...